Byl to dárek k mým čtyřicátým narozeninám. Pobyt v zemljance.
Za normálních okolností bych z něj měla radost. Jenže pár dní předtím jsem se dozvěděla, že mám rakovinu prsu, a přišlo mi to jako ten nejméně vhodný dárek na světě. Měla jsem pocit, že Marcel pořád úplně nechápe, co se děje. Že si snad myslí, že budu mít náladu jezdit na výlety, objevovat nová místa a dělat, že je všechno normální.
Jenže on už tehdy myslel dál než já. Řekl mi, že s majitelem domluvil otevřený termín. Že pojedeme, až nám bude dobře. Až to půjde. Jenže "až to půjde" mělo najednou úplně jiný význam. Musela jsem se cítit dost dobře. Museli jsme mít čas v práci. Neměla jsem být po chemoterapii úplně vyřízená. A někde vzadu v hlavě jsem měla strach, že ten pobyt stejně propadne. Nebylo by to ostatně poprvé.
Nakonec jsme vyrazili první březnový víkend. V pátek jsme s babičkou ještě stihli oslavit její osmdesátiny, i když o oslavě v tomto případě nemůže být moc řeč.
První noc jsme měli být sami. Druhou měl Marcel odjet a místo něj měly přijet holky.
V kufru auta už ležel i holicí strojek. Bylo zvláštní, jak obyčejně mezi těmi věcmi vypadal. Kartáčky na zuby. Mikina. Nabíječka. A strojek, kterým jsem měla přijít o vlasy.
První večer byl tichý. Marcel zatopil v kamnech. Společnost nám dělal oheň a pár LED svíček. V zemljance se nedala moc regulovat teplota. Buď bylo vedro, nebo zima. Nic mezi tím. Venku byl les, kolem ticho a uvnitř jen praskání dřeva.
Druhý den jsme se ještě prošli, zašli na oběd a pak jeli pro holky.
Věděly, proč přijíždějí.
Cestou jsme se ještě zastavili na nákup, jako bychom jeli na obyčejný víkend. Koupili jsme buřty, hermelíny a něco na večer. Nikdo nahlas moc nemluvil o tom, co nás čeká.
Rozdělali jsme venkovní oheň. Opékali jsme, povídali si a pomalu se začalo stmívat.
Pak Marcel odjel. A zůstaly jsme tam jen my tři.
Les kolem nás byl úplně černý. Jediné světlo vydávaly mobily a dohasínající oheň ve venkovních kamnech. Právě tam, uprostřed lesa, jsme se rozhodly, že to uděláme.
Nechtěla jsem přijít o vlasy doma v koupelně. Chtěla jsem, aby to mělo nějaký význam. Aby to nebyl jen další úkol na seznamu léčby.
První vzala strojek do ruky starší dcera. Bylo vidět, že se bojí. Ne mě, spíš toho, že něco pokazí. Že udělá první tah a už to nepůjde vrátit. Už si to nebudu moci rozmyslet.
Po prvních pramenech to šlo rychle. Mladší dcera všechno dokončila a najednou jsme řešily úplně jinou věc. Aby vlasy nelétaly po lese. Sbíraly jsme je z bund, ze země, z rukávů. Byla to skoro absurdní starost, ale možná právě díky ní jsme nemusely myslet na to, co se právě děje. Ty vlasy jsme nakonec spálily ve venkovních kamnech. Nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu stát u ohně a dívat se, jak mizí část mě samotné.
A přesto jsem nebrečela. Ani holky.
Nejvíc si z celého večera nepamatuju zvuk strojku. Pamatuju si zimu. Byla mi strašná zima na hlavu. Ten pocit mě překvapil. Člověk čeká bolest. Smutek. Šok. Mně byla prostě zima.
Do zrcadla jsem se šla podívat jen na okamžik. Ve venkovní koupelně. Letmý pohled a zase pryč. Na holou hlavu jsem si nedokázala ani sáhnout. Bylo mi nepříjemné, že tam nic není. Ten pocit mě provázel ještě celé týdny.
Večer jsme se schovaly zpátky do zemljanky. Venku byla tma. Uvnitř světlo svíček, teplo z kamen a žádný telefon neměl signál. Když jsem tam přijela, přišlo mi to jako katastrofa. Ten večer mi došlo, že existují chvíle, kdy je úplně jedno, co se děje ve zbytku světa.
Hrály jsme společenské hry. Luštily hlavolamy. Holky mě pořád hladily po hlavě a smály se, že jsem na dotek úplně stejná jako náš pes. Pak přišla věta, na kterou nikdy nezapomenu: „Mami, vypadáš jako Eleven ze Stranger Things.“ Možná to zní zvláštně, ale právě to mě uklidnilo. Nepřipadala jsem jim jako nemocná máma. Nepřipadala jsem jim ošklivá. Viděly ve mně silnou holku z jejich oblíbeného seriálu.
Ráno jsem konečně sebrala odvahu podívat se do zrcadla pořádně. Nebylo to tak hrozné. Vlasů tam ještě pořád dost zůstalo.
Když pro nás přijel Marcel, vyšla jsem za ním už se šátkem na hlavě. Ten jsem pak nesundala mnoho dalších týdnů. Je zvláštní, že odvahu chodit bez něj jsem dostala až mnohem později. Ve chvíli, kdy už nebylo co schovávat. Když nezůstal ani jediný vlas.