Těm, kteří jdou se mnou

Za každým pacientem stojí lidé, kteří mu pomáhají držet se nad vodou, i když si to možná ani neuvědomují.

Moje největší "díky" patří:

 

Marcelovi

Během léčby jsem na Tebe byla naštvaná snad milionkrát. Někdy úplně neprávem. Mohly za to prášky, hormony, strach nebo prostě fakt, že rakovina člověku občas přepne hlavu. A někdy... no, někdy jsi to prostě fakt posral.

Měla jsem období, kdy jsem měla pocit, že mluvíš strašně málo. Že bych potřebovala slyšet víc. A pak přišly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by přece jen nešlo mluvit o něco míň. Asi se mi prostě zavděčit nedalo.

Ale celou dobu jsem věděla jednu věc.

Že mě miluješ.

Nikdy jsi mi nedal důvod o tom pochybovat. Když jsem ztrácela vlasy, když jsem přišla o prsa, když jsem přestávala poznávat sama sebe, pořád jsem věděla, že v Tvých očích nejsem míň. A to bylo mnohem důležitější než všechna dokonale zvolená slova.

Děkuju, že mě podporuješ, i když jsem občas nesnesitelná. Že stojíš vedle mě, i když to je těžké. A že mi většinou dáváš pocit, že na tohle všechno nejsme dva proti sobě, ale spolu proti rakovině.

 

 

Lotce a Sandě

Občas jsem měla pocit, že to vlastně vůbec neřešíte. A přiznávám, že mě to někdy mrzelo. Říkala jsem si, že byste se přece měly bát víc. Trápit se víc. Prožívat to víc.

Dnes už vím, jak moc jsem se pletla.

Právě díky vám se z našeho domova nestala nemocnice. Pořád jsme dokázaly jet na výlet do Prahy, celé odpoledne skládat puzzle, řešit přijímačky, školu, tancování nebo úplné hlouposti. Když mi bylo nejhůř, vy jste mě pořád tahaly zpátky do normálního života. A možná jste ani netušily, jak moc jsem to potřebovala.

Nikdy jste se za mě nestyděly. Ani když jsem byla plešatá. Ani když jsem byla unavená. Ani když jsem vypadala úplně jinak než dřív.

A děkuju i za to, že jste si dokázaly dělat legraci z věcí, ze kterých si spousta lidí dělat legraci netroufne. Smích byl někdy ten nejlepší lék, který jsme doma měly.

Promiňte mi všechny chvíle, kdy jsem měla chemo mozek. Když jsem si nepamatovala prezentaci, kterou jste mi před pěti minutami ukazovaly. Když jsem se desetkrát ptala na tu samou věc. Nebo když jsem vás málem (no, asi ne málem, ale úplně) zapomněla někde vyzvednout. Vím, že to se mnou občas nebylo jednoduché.

Jsem na vás neuvěřitelně pyšná. Ne proto, že zvládáte období, kdy má vaše máma rakovinu. Ale proto, jaké z vás vyrostly mladé ženy. A to je něco, za co budu vděčná celý život.

 

Mamce

Zrovna v době zjištění mé diagnózy jsi sama prožívala těžké období. Stěhovala ses, všechno sis zařizovala sama a měla jsi svých starostí víc než dost. Přesto jsi po mně nikdy nic nechtěla.

Naopak.

Každý den jsi mi napsala. Když jsem nemohla přijet já, sedla jsi na autobus a přijela za mnou. Hledala jsi a kupovala všechno, co by mi mohlo aspoň trochu ulevit. A hlavně jsi mě poslouchala. Nechala jsi mě mluvit, brečet, stěžovat si... i když jsem se Tě často ani nezeptala, jak se vlastně máš Ty.

Brečely jsme spolu.

A vím, že mít rakovinu je na hovno.

Ale dívat se, jak ji má Tvoje dítě, musí být ještě mnohem horší.

Děkuju, že to všechno neseš se mnou.

 

Míše

Život nás na docela dlouhou dobu od sebe odvedl. Ne kvůli hádce nebo zlým věcem. Prostě jsme obě žily své životy. Jedna měla malé děti, pak druhá. A roky utekly. Pamatuju si, jak jsem Ti v lednu psala k narozeninám. Že nás teď ještě čekají povinnosti, ale za deset let, až přijde padesátka, to zase rozjedeme jako ve dvaceti. Bylo to dva týdny před mým prvním vyšetřením. Ani nevíš, kolikrát jsem si na to v posledních týdnech vzpomněla, jestli budeme ještě mít možnost to spolu rozjet. 

Během celé léčby jsme se zatím viděly asi jen čtyřikrát. Někomu by to možná přišlo málo. Mně ne. Vím, že jsi toho sama měla hodně, a přesto sis na mě našla čas. Nečekala jsi, až se ozvu. Prostě jsi napsala, že mě chceš vidět.

A víš, za co Ti děkuju nejvíc? Za to, že když jsme se spolu procházely a povídaly si o Tvém životě, o dětech a o všem možném, často jsem úplně zapomněla, že mám rakovinu. Na pár hodin jsem nebyla onkologická pacientka.

A to je někdy nejvíc.

 

Sestřičce Adélce

Byla jste u mé první chemoterapie na stacionáři a při mé první alergické reakci. Pro mě to byl obrovský strach. Pro Vás nejspíš jeden z mnoha pracovních dnů.

Nikdy jste se na mě nedívala jako na hysterku. Ani když jsem panikařila. Ani když jsem byla psychicky úplně na dně.

A přestože mě často měla na starosti jiná sestřička, vždycky jste přišla, zkontrolovala mě a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Pro mě to znamenalo strašně moc.

Při posledních sezeních jsem Vás poprosila, jestli bych mohla chodit právě k Vám. Ne proto, že by ostatní sestřičky nebyly dost dobré. Ale protože jsem věděla, že vedle Vás budu o něco klidnější.

Děkuju, že jste mi nepomáhala jen jako zdravotní sestra, ale i jako člověk. V době, kdy jsem měla pocit, že ztrácím kontrolu úplně nad vším, jste byla jedním z lidí, díky kterým jsem se cítila aspoň trochu v bezpečí.

 

Terapeutce Evě

Děkuju, že nás tím vším provázíte. A děkuju Vám především za to, co jste mě pomalu učila.

Že jsou chvíle, kdy je v pořádku opřít se o někoho jiného. Že můžu být někdy slabá, aniž bych tím ztratila sama sebe. A že člověk vedle mě může být dost silný na to, aby mě unesl. Dala jste mi možnost podívat se na svět z úhlu, který jsem do té doby neznala.