Když mi lékařka oznámila diagnózu rakoviny prsu, udělala jsem přesně to, co udělá většina z nás. Otevřela jsem Google. Ne proto, že bych nevěřila lékařům, ale potřebovala jsem informace, potřebovala jsem najít někoho, kdo tím už prošel, abych se na vše připravila. Jako obvykle jsem všechno chtěla mít pod kontrolou. Do vyhledávače jsem napsala tři slova: triple negativní rakovina prsu. Pak už jsem jen klikala. První článek. První diskuse. První příběh. A všude stejná slova. Nejagresivnější typ rakoviny prsu. Nejhorší statistiky. Omezené možnosti léčby. Vysoká pravděpodobnost návratu nemoci, často už s metastázami.
Když jsem měla tohle téma přečtené snad už i na patnácté stránce Googlu, začala jsem hledat obecnější informace o rakovině prsu a hlavně zkušenosti žen s chemoterapií. Chtěla jsem vědět, co mě čeká. Překvapilo mě ale něco úplně jiného. Český internet je plný hrdinek. Z příspěvků to vypadalo, že ženy sice prožívají brutální vedlejší účinky, ale všechny léčbu zvládnou dokončit. Bojují. Nevzdávají se. Jsou statečné. Já taková nebyla. A paradoxně mi fyzicky nebylo ani zdaleka tak zle jako mnohým z nich. Jenže psychicky jsem se pomalu rozpadala. Čím víc jsem četla o jejich síle, tím větší jsem měla pocit, že jsem úplně mimo. Že když mám chuť všechno vzdát už po dvou chemoterapiích, dělám něco špatně.
Hledala jsem dál. Přidala jsem se do několika facebookových skupin, kde ženy působily mnohem opravdověji. Konečně se tam objevovaly i příspěvky o tom, jak je léčba těžká, jak někdo brečí, bojí se nebo nemá sílu vstát z postele. Jenže spolu s nimi se začala objevovat i první smuteční oznámení. A já na ně klikala. Asi jsem tím Facebooku dala jasně najevo, co mě právě zajímá, protože algoritmus usoudil, že přesně tohle potřebuji vidět. Najednou mi začal servírovat jedno úmrtí za druhým. Lidi, kteří zemřeli při nehodě, na stáří, na jiné nemoci... Jenže moje hlava už viděla za každým úmrtím rakovinu.
Klikala jsem dál. Četla jsem o metastázách. O návratech nemoci. O vzácných komplikacích. O ženách, které měly úplně jinou diagnózu, jinou léčbu i jinou prognózu. Najednou bylo všechno moje. Každý cizí příběh se v mojí hlavě měnil v možnou budoucnost. Pamatuju si večery, kdy jsem si šla lehnout s telefonem a říkala si, že si přečtu jen jeden příspěvek. Jen jeden. Za dvě hodiny jsem měla otevřených patnáct záložek, v hlavě deset nových diagnóz, které jsem vůbec neměla, a usínala jsem s pocitem, že moje šance jsou nulové. Přitom se během těch dvou hodin nestalo vůbec nic. Nádor byl pořád stejný. Výsledky byly pořád stejné. Změnil se jen můj strach.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mi český internet začal být malý. Začala jsem vyhledávat hesla v angličtině a narazila na Reddit, který jsem do té doby vůbec neznala. A poprvé jsem si oddechla. Konečně jsem četla příběhy lidí, kteří byli stejně zoufalí jako já. Kteří nebyli stateční za každou cenu. Kteří se hroutili, chtěli léčbu ukončit, báli se další infuze a potřebovali povzbudit od stovek úplně cizích lidí. Byli opravdoví. Řešili, jak vůbec přežít obyčejný den. Jak zvládnout strach. Jak zaplatit léčbu v zemi, kde zdravotní systém nefunguje tak jako u nás. Najednou jsem si uvědomila, jak obrovské štěstí máme v České republice, že se nemusíme rozhodovat mezi vlastním zdravím a rodinným rozpočtem. Také jsem zde dohledala informace o tom, jak je potřeba brát dostupné statistiky vyléčení a přežití s rezervou. Že ještě nejsou aktualizované a že léčba, která je nyní dostupná se ještě vůbec do těchto statistik nestačila promítnout.
A ještě jeden nečekaný přínos měl Reddit. Procvičila jsem si tam svoji mizernou angličtinu. Dnes už bezpečně poznám výrazy spojené s chemoterapií, nežádoucími účinky, antidepresivy nebo výsledky histologie. A rozšířila jsem si slovní zásobu o několik výrazů, které mě pobavily natolik, že mi zůstaly v hlavě dodnes.
Třeba "to fall down a rabbit hole" – spadnout do králičí nory, tedy nechat se pohltit nekonečným dohledáváním informací.
Nebo "throw the kitchen sink at cancer" – doslova „hodit na rakovinu dřez“, což znamená použít v léčbě úplně všechno, co je k dispozici.
A samozřejmě nesmím zapomenout na legendární "every single person", tedy „každý jeden člověk“, který dnes s oblibou používají i moje dcery a já je vždycky okřikuju, že tohle přece není čeština.
Nyní mě čekají další měsíce léčby a já doufám, že před další léčbou už do té králičí nory znovu nespadnu.
A když ano...
Aspoň už budu vědět, kudy z ní zase vylézt.