Když jsem byla v léčbě, dostala jsem od manžela plotter. Toužila jsem po něm už několik let. Vždycky jsem si říkala, že jednou, jenže pořád bylo něco důležitějšího. Práce, domácnost, peníze. A hlavně jsem měla pocit, že bych na něj stejně neměla čas.
Rakovina ten problém za mne. Času jsem najednou měla víc, tak jsem si ten sen splnila. Na začátku vzniklo pár hrnků a několik dárkových medů s polepem. Bylo to spíš zkoušení než nějaký plán.
Pro sebe jsem si chtěla vyrobit tričko s Minnie Mouse v chemo šátku. Jenže jsem rychle narazila na autorská práva, takže nezbylo nic jiného než si vytvořit vlastní postavičku. Tak vzniklo moje úplně první chemo zvířátko. Kočka s puntíkatým šátkem a nápisem Fuck Cancer. Nápis jsem tehdy přilepovala obyčejnou žehličkou. Bílá fólie měla po chvíli spíš barvu světle hnědé a po několika praních bylo jasné, že tohle není cesta.
To bych ale nebyla já, aby všechno nemuselo být hned dokonalé. Tak jsem si, tak trochu potají, objednala termolis. Čekal doma, až se vrátím z nemocnice po operaci.
Pořád jsem ale nevěděla, co vlastně chci dělat. Chtěla jsem vymyslet něco, co budu moci dělat i tehdy, kdyby mi po operaci nezůstala plná hybnost rukou. Internet mě totiž jako obvykle spolehlivě vyděsil, četla jsem všechno možné. Jak lidé po operaci nezvednou ruce, co všechno už nikdy nepůjde a jak bude všechno složité. Nakonec to naštěstí nebylo ani zdaleka tak dramatické, obě ruce jsem dala nad hlavu už v nemocnici.
A právě během těch prvních dnů doma mi začalo docházet, co vlastně chci tvořit. Ne luxusní dárky. Ne designové dekorace. Ale věci, které jsou během léčby opravdu důležité. Jídlo, pití, psychika – hlavní pilíře léčby. Na nic dalšího není energie, podle mě člověk řeší opravdu hlavně to, aby se najedl, aby dostatečně pil a aby se nezbláznil. Všechno ostatní jde stranou.
Založila jsem facebookovou stránku a začala přemýšlet nad vlastním e-shopem.
Většinu večerů jsem seděla u počítače a snažila se pochopit, jak se vůbec takový e-shop staví a hlavně jak zařídit, aby ho někdo našel. Bylo mi jasné, že do placené reklamy se pouštět nechci, moje výrobky nejsou drahé a nechci, aby jejich cenu spolykal marketing. Tak jsem začala zjišťovat, jak funguje Google, co jsou klíčová slova. Proč některé stránky lidé najdou a jiné ne.
A právě kvůli tomu jsem začala psát svůj příběh na úvodní stránku. Jenže se stalo něco, co jsem vůbec nečekala - zjistila jsem, že mě psaní uspokojuje a dává klid, že mě baví vracet se zpátky do okamžiků, které bych dřív nejradši vymazala. Že se u nich dojímám, výjimečně i směju. A někdy si říkám, jak je možné, že jsem to všechno opravdu prožila.
Během léčby jsem si zapisovala skoro všechno. Byla jsem tím až posedlá, zaznamenávala jsem si dny skoro po hodině, bylo to první, co jsem dělala po probuzení. Každou zvláštní chuť v puse. Každý strach. Každou návštěvu nemocnice. Ne proto, že bych plánovala napsat blog. Ale protože mě to uklidňovalo.
A dnes jsem za ty zápisky ráda. Napsala jsem první článek, pak druhý. A najednou mi došlo, že právě tohle je možná ta část celého projektu, která bude jednou nejdůležitější.
Můj e-shop nikdy nebude plný stovek výrobků, bezplatná verze totiž dovoluje jen deset produktů a vlastně mi to ani nevadí. Možná totiž nebude nejcennější to, co si lidé koupí, ale to, co si přečtou. Možná se jednou některý z mých příběhů zobrazí ženě, která právě sedí doma, bezradně pročítá internet a má stejný strach, jaký jsem měla a pořád mám i já.
Když jsem zveřejnila zkrácenou verzi svého příběhu na Facebooku, několik kamarádek mi napsalo, že se konečně objednaly na vyšetření. Nechci tvrdit, že to někomu zachránilo život. To by bylo přehnané. Ale každé malé pošťouchnutí správným směrem má smysl.
A jestli se u toho občas prodá nějaký deník nebo láhev, budu jedině ráda. Protože právě tohle teď potřebuju. Tvořit.
Hlavou.
A rukama.