Když se lidí zeptáte, co jim chemoterapie vzala, většinou uslyšíte stejné odpovědi. Vlasy. Energii. Chuť k jídlu. Klidný spánek. Kousek sebevědomí.
Mně vzala ještě něco. Obyčejný rohlík. A pár müsli tyčinek. Zní to směšně, dokud to člověk nezažije.
Každé ráno, když jsem odjížděla na chemoterapii, na mě čekala připravená svačina. Manžel mi připravil pití, něco malého k jídlu a postavil to na stůl. Nemusela jsem přemýšlet, co si vzít s sebou. V období, kdy člověk nemá sílu rozhodovat skoro o ničem, je i taková drobnost obrovská pomoc. Dělal to pokaždé. Nebyla to žádná velká romantická gesta. Žádné dlouhé proslovy o tom, že všechno zvládneme. Prostě otevřel šuplík, vzal tyčinku, Coca Colu a položil to vedle batohu.
Tehdy mě ani na okamžik nedošlo, že právě tím vzniká něco, co si můj mozek zapamatuje mnohem lépe než samotné chemoterapie. Ta svačina byly skoro vždycky müsli tyčinky. Měla jsem je ráda. Ne tak, že bych kvůli nim objela půl republiky, ale byly to moje oblíbené rychlé svačiny. Nikdy mě nenapadlo, že přijde den, kdy je neuvidím jako jídlo, ale jako připomínku jednoho z nejhorších období svého života.
Dnes je nesnáším. Opravdu je nenávidím. Stačí je vidět v regále obchodu a okamžitě se mi vybaví čekárna na onkologii, schody vedoucí nahoru na stacionář.
Je zvláštní, jak mozek funguje. Nepamatuje si jen události, ale hlavně chutě, vůně, zvuky. A spojí je dohromady tak pevně, že je od sebe už skoro nedokážete oddělit.
Jenže müsli tyčinky nebyly to nejhorší. Ještě hůř dopadl rohlík.
Jsem tak trochu pekařka. Miluju jakékoli kynuté pečivo, sladké i slané. Kdyby přede mě dřív někdo položil čerstvě upečené rohlíky, dlouho by se na stole neohřály.
Poslední rohlík jsem ale jedla cestou domů z poslední chemoterapie. Pamatuju si ho úplně přesně. Rohlík s máslem, cesta z Pardubic. První dny po léčbě se mi zvedal žaludek už při samotné představě. Nemusela jsem ho vidět ani cítit, stačilo si ho představit. Říkala jsem si, že to přejde, že za pár dní bude všechno jako dřív. Jenže nebylo.
O několik dní později za mnou přišel manžel do ložnice a úplně opatrně mi řekl, že si dal rohlík raději v jiné místnosti, aby mi z něj nebylo špatně. Neřekl to schválně. Naopak. Chtěl být ohleduplný. Jenže v tu chvíli udělal jednu jedinou chybu. Vyslovil slovo rohlík.
A já se sesypala. Začala jsem hystericky brečet. Ne proto, že ho jedl, ne proto, že bych mu to nepřála. Brečela jsem jen kvůli tomu jedinému slovu. Rohlík.
Když na to dnes vzpomínám, připadám si skoro blázen, jak může dospělý člověk dostat hysterický záchvat kvůli pečivu? Jenže tehdy to nebyl rohlík. Byla to chemoterapie. Byly to všechny ty cesty do nemocnice. Byla to nevolnost, únava, bezmoc. A můj mozek si to všechno schoval pod jedno jediné slovo.